Osobnosti kraje

V archivech nacházíme krásné texty o historii našeho kraje a byla by škoda je nepublikovat. Část z nich se věnuje mnoha osobnostem našeho kraje. Zatím pro vás máme text o Janu Kružíkovi z pera Františka Balíka, o lanžhotské Rózce Horákové od Jožulky Uhra a povídání o panu řídícím Josefu Kobzíkovi, které zpracovala Marta Ondrášková.

Jan Kružík

Jan Kružík
(15. 11. 1909 – 3. 3. 1989)
Autor textu: František Balík

Jan Kružík, tvrdonický rodák patřil mezi významné národopisné pracovníky. Jeho činnost široce přesahuje rámec rodných Tvrdonic. Jádro jeho zájmu patřilo zpěvnému Podluží ale především však Tvrdonicím.

Byl tu vždy hlavním iniciátorem veškeré národopisné činnosti. Patřil mezi čelní zakladatele Slováckého podlužáckého krúžku, který byl ve Tvrdonicích založen hlavně jeho přičiněním již v roce 1929. Patřil tak mezi nejstarší národopisné spolky na moravském Slovácku. Od něho se odvíjí rozmach národopisné činnosti, ač tato byla již dříve v Tvrdonicích známa (viz. Jan Noháč — Vlastivěda Moravská r. v. 1911).

Jan Kružík dokázal kolem sebe shromáždit skupinu přátel zanícených pro národopisnou činnost. Tvrdoničtí zpěváci a tanečníci pod jeho vedením vytvářeli svým příkladem podmínky pro zakládání podobných organizací v dalších vesnicích na celém Slovácku.

Rozmach činnosti tohoto spolku se zásluhou J. Kružíka soustředil na vybudování krásného přírodního areálu. Je zde vystavěna Slovácká chalupa ve stylu podlužáckého svérázu s interiérem stejného stylu. K tomuto se řadí vybudované pódium s rozsáhlým hledištěm. Toto se právem stalo místem pro každoroční konání regionálních slavností „Podluží v písni a tanci“. Práce s organizováním programů těchto slavností byla a stále je velmi náročná. Také zde kladl Jan Kružík základy dlouholeté organizátorské činnosti.

Nebylo to však jen Podluží, které inspirovalo Kružíka v národopisných aktivitách. Získával mnoho blízkých přátel ve vesnicích Lužického Slovácka. Ve Velkých Bílovicích, Rakvicích, Čejkovicích. V Krumvíři udržoval plodné přátelství s Martinem Foretníkem. Na Kyjovsku jej práce v národopisu zavedla do Ratíškovic. Rovněž i tady blízké vztahy s Jožkou Blahou, Jožkou Novákem, Anežkou Antošovou a jinými vytvářeli plodnou spolupráci.

Také Horňácko mu nezůstalo cizí. Dlouholeté přátelství s rodinou Martina Holého z Hrubé Vrbky se přenášelo do nedalekého Kuželova na Frantu Okénku, bratry Prachařovy a občasná setkání přinášela plodnou pohodu. Obyčejně mimo konání bývala Strážnice, nebo Tvrdonice při slavnostech.

Na organizaci strážnických slavností se J. Kružík podílel od jejich začátků. Velmi úzce se tu stýkal s JUDr. Ševčíkem, Vlad. Klusákem, Slávkem Volavým a jinými. Na nedalekém Záhoří ve spolupráci s mnoha přáteli v tomto jemu blízkém regionu nacházeli cenné motivy pro záměry svých národopisných prací. Nesmírně významná pro rozsáhlou národopisnou práci při uplatňování autentického folklóru zůstává odkaz jeho odborné literární tvorby. Toto nesmírně cenné a záslužné dílo nebylo náležitě uznáno a oceněno.

Seřazením jednotlivých děl dle zájmových motivaci získáme citlivě zpracovaný přehled života lidí na Podluží ve dnech všedních i svátečních. Tu poznáváme význam tradic udržovaných, žijících v poměru k tradicím zanikávajícím. Ale cennými a neméně krásnými, abychom tak poznali cesty a nalezli i způsoby pro jejich znovuoživení, obnovení a zachovaní tak dalším generacím. Shrneme-li je k sobě, „Zvyky a slavnosti na Podluží“, „Hry a říkanky dětí na Podluží“, „U muziky na Podluží“, „Kroje na Podluží“, vytváří nám to dílo myšlenkový komplex, motivačně na sobě nezávislý, avšak k sobě zákonitě patřící. Zpěvník stařečka Turečka skýtá názorný příklad oživování zanikajících tradic.

Jan Kružík byl také známý vynikající zpěvák. Byl proslulý tím, že často zpíval písně málo známé, které většinou vybíral pravě ze svých bohatých sbírek, z nichž také sestavil a vydal zpěvník. Takto řadil do souladu svůj pohled na národopis pramenící z dokonalých znalosti kraje.

Jan Kružík byl pracovníkem v národopisu, s jakým se nesetkáváme často. Svou prací se dovedl vyznat z lásky ke svému kraji. Svému milovanému Podluží, rodným Tvrdonicím se oddal celým svým srdcem. Což vyjádřil svou básni „Podluží“.

Rózka Horáková – Uhrová (Uhříčka)

Lanžhotská Rózka Horáková – Uhrová (Uhříčka)
(14. 9. 1912 – 18. 7. 1980)
Autor textu: Jožulka Uher

„Utrpení je plod; Bůh dozrát nedává mu na větvích, které se pod ním zlomily.“ – Victor Hugo

Velký romanopisec a básník by pravě v osudu Rozárky – Rózky nalezl důkaz o pravdivosti svého výroku. Ale scházelo málo, aby se Bůh „zmýlil“; to když mladá dívka Rozárka pod těžkým břemenem služebné si neúspěšné sahala na život. Aby snad právě proto v padesátých letech, jako vdaná matka dvou dětí, pět roků statečné nesla, křiž ženy politického vězně. Vždycky ji podpíral jako kmen stromu, aby přinášel co nejvíce květů a plodů její ušlechtilé tvorby. Když ji potom navždy opustil a srdce její vdovské osamělosti a opuštěnosti otloukat čas v hrudi, v domku usedlém ve svahu nad pozůstatky lanžhotského vodního mlýna, vracely se k ní oknem do kuchyně, kde psávala poslední své „svíce“, od Kučovaniska a z Pánské štěpnice, jenom ji slyšeny, všechny leji písně, které kdy zrodila.

Začala s nimi velmi mladičká, už ve dvanácti letech ,,na rožku v lanžhotském Komárnově u Uhříků“. A ještě než se její život uzavřel, mohl o ni brněnský básník, spisovatel a publicista Jindřich Uher (jeho dědeček pocházel z Lanžhota) psát ve své knize, „Kam usedl pták“, jako o umělkyni, jejíž dílo čítalo na sto třicet písní, melodií i textů. A také tisíce veršovaných textů tzv. písní svícových. Byla to tvorba zcela prosté, minimálně vzdělané ženy, chórové zpěvačky s nádherným altem, básnířky a řečnice s krásným rukopisem, jako by rozlétávajícím se nad celé Podluží.

Když si v roce 1925 bral Jožka Uher – Šlížek Terezii Benešovou, za mládence mu šel kamarád Jožka Uher – Uhřík, Rozárčin starší bratr (měla ještě tři další bratry a tři sestry). Poprvé zpíval svatební pěsničky plachého, třináctiletého děvčátka, které čím hůře vidělo očima na lidi, tím snadněji a hlouběji pronikalo pod její podkožní svět. Když je jí pětadvacet, píše se rok 1937, její písnička Hrabe dívča drobnů jatelinu, vítězí v Praze v soutěži „O novou píseň“, vypsané Svobodným učením selským. 11. června 1941 (to už je dva roky vdaná) se nejprve Lanžhotem a potom celým Podlužím rozlétá jedna z jejich nejznámějších – Zařehtali koně.

Rózka chápala a vykonávala svoje poslání jako službu, neboť k čemu jinému by ji Bůh propůjčil takový talent? Její dveře ani duše neměli zámku, před prostými lidmi už vůbec ne. Vyhověla každému a skládala do úmoru. Neuzavírala se ve své rodné obci, ale jako domov cítila celé Podluží. Proto tolik milovala i národopisné slavnosti ve Tvrdonicích, kde nikdy nechyběla, pokud ji nemoc „nezašraňkovala“ cestu.

Byla potůčkem, říčkou, pak řekou a nakonec veletokem. Jak proudila krajinou, rozdávala se daleko přes své břehy. Škoda, že ne ze své viny si toho vzala sebou víc, než chtěla. Její vlny však do našich břehů ještě šplouchají.

Josef Kobzík

Pan řídící Josef Kobzík
Podle vyprávění MUDr. Josefa Kobzíka zpracovala Marta Ondrášková

Podluží je v očích široké veřejnosti reprezentováno především populárními interprety, lidových písní nebo známými folklórními soubory a slováckými krúžky. Často se zapomíná, že obraz Podluží by nebyl tak zářivý bez letité, neúnavné a nezištné práce a lásky nejen maléreček, vyšívaček, švadlen, ševců a krejčích, dlouhé řady lidových zpěváků, muzikantů a tanečníků, ale i vlastivědných a národopisných pracovníků, sběratelů lidových písní a učitelů mladých hudců. Nebyli bezejmenní. Patřil mezi ně také Josef Kobzík ze Staré Břeclavi, důvěrně zvaný „pan řídící“.

Josef Kobzík se narodil 1. října 1893 v sedlácké rodině v domě naproti obecní hospodě uprostřed Staré Břeclavi. Jeho otec byl poslancem zemského sněmu a krátce i říšského parlamentu ve Vídni za starého Rakouska-Uherska. Jeho syn Josef vystudoval gymnázium v Hodoníne, později učitelský ústav. Jako mladý učitel působil v několika obcích na Podluží, trvale však zakotvil v obecné škole ve Staré Břeclavi. Bylo zde tvůrčí prostředí, jiné než ostatních školách – vůdčí osobností byl Jan Noháč. Je pravděpodobné, že mladý učitel Kobzík mu pomáhal v jeho publikační činnosti notovými zápisy podlužáckých písní.

V dětství se naučil hrát na housle v soukromé škole břeclavského regenschoriho kapelníka Flodra. V pozdějších letech ovládl hru na další hudební nástroje, například na trubku, na violoncello, ale především na cimbál. Byl dokonce kapelníkem břeclavské taneční štrajchové muziky, která hrála dobový repertoár. Ke hře na cimbál se dostal v období po první světové válce při svém učitelském působení v Kosticích. V tamější taneční kapele poznal dožívajícího cimbalistu hrajícího na jednoduchý nástroj, který se při hře pokládal na stůl. Tento cimbál od něho zakoupil a přenesl si ho do Staré Břeclavi. Krátce pote si v Maďarsku objednal cimbál nový, na kterém hrál do konce svého života. (Dnes je tento cimbál součástí sbírek Regionálního muzea v Mikulově.) Tóny výborného nástroje inspirovaly jeho spoluhráče ze štrajchové kapely, starobřeclavského rodáka Josefa Štuku k tomu, že se začal také učit hře na cimbál, v niž se potom zdokonalil v hudební škole vyhlášeného slovenského cimbalisty Karola Kopase na Záhoří. Josef Štuka se v roce 1954 stal zakládajícím členem souboru Břeclavan a dlouholetým cimbalistou jeho muziky. Od něho se učili další mladí cimbalisté.

Práce Josefa Kobzíka ve Staré Břeclavi, byla ale nuceně přerušena v roce 1938, protože po obsazení Břeclavi Němci museli všichni učitelé opustit město a odejít do vnitrozemí. Po učitelské praxi ve slováckých vesnicích a ve městě Hodoníně dostal v roce 1940 definitivně místo řídícího učitele v Hovoranech na Hodonínsku. Zde působil až do roku 1954, kdy odešel do důchodu. Vrátil se zpět do svého rodiště do Staré Břeclavi a tam také v roce 1971 zemřel.

Podlužácké písni věnoval pan řídící Kobzík velkou péči a pozornost po celý svůj život. Písně začal sbírat již jako student a v této činnosti pokračoval ve všech svých učitelských působištích. Výborně znal nejrůznější varianty lidových písni podle jednotlivých podlužáckých obcí a spolehlivě poznal, která píseň je domácí a která byla přinesena odjinud. Rozsah jeho sběratelské činnosti nebyl nikdy zhodnocen, jeho zápisy písní nebyly nikdy publikovány, ale byly cenným materiálem, z něhož zvláště v počátcích Břeclavanu čerpal jeho syn MUDr. Josef Kobzík, primáš a umělecký vedoucí souboru.

Ale nejen zápisy podlužáckých lidových zanechal otec Kobzík svému synovi. Předal mu své životní zkušenosti, vštípil mu lásku k muzice a pevné základy pro jeho celoživotní muzikantské působení i vřelý vztah k Podluží a k podlužácké lidové tradici. Toto dědictví se časem zúročilo v Břeclavanu.

Josef Kobzík se přátelil s řadou významných podlužáckých zpěváků, např. s bratry Šestákovými z Lanžhota nebo s bratry Balíkovými z Tvrdonic. Mladou zpěvačku Boženu Šebetovskou ve třicátých letech připravil a také doprovodil na cimbál při jejím prvním vystoupení v brněnském rozhlase. Vyučoval i další mladé zpěváky a hudebníky, zejména cimbalisty, mezi nimi i v současnosti známé podlužácké muzikanty Vladimíra Hnátka a Františka Šuláka. Ještě jako penzista pomáhal učiteli Pavlu Čechovi s výukou členů dětských cimbálových muzik.

Pan řídící Kobzík byl citlivý, skromný a neokázalý člověk, který velmi nerad vystupoval na veřejnosti.  Zúčastnil se např. jako houslista pouze prvního veřejného vystoupení cimbálové muziky Břeclavan v hudební škole v Břeclavi na podzim roku 1954. Bylo to poprvé, ale také naposledy. Je však pro Podloží významnou osobností – pramínkem, z něhož povstala renesance podlužáckého hudebního folklóru, zvláště pak cimbálových muzik, a s ni i krása a sláva podlužácké lidové písně.