Historie festivalu

V roce 1946, při příležitosti pokládání základního kamene Slovácké chalupy proběhlo v prostorách dnešního přírodního amfiteátru první Národopisné odpoledne za účasti domácích členů Slováckého Podlužáckého krůžku a skupin z okolí. Od té doby se datuje počátek nádherné tradice pořádání národopisných slavností „Podluží v písni a tanci“.

Za léta konání se měnil obsah, úroveň i doba konání festivalu, až se ustálil na pevném základním scénáři, kdy se v pátek představují dechové hudby, sobotní odpoledne patří dětským souborům. Večer probíhají soutěže ve zpěvu, tanci a o STÁRKA PODLUŽÍ, vystupují regionální cimbálové muziky, sbory a národopisné soubory, ale také hosté festivalu. Neděle je zahájena ráno mší svatou v kostele sv. Mikuláše za účastníky slavností, pokračuje sjížděním přespolních chas na vozech tažených koňmi na náměstí Míru, odpoledne se všichni účinkující zúčastňují slavnostního průvodu a festival vrcholí pořadem dětských i dospělých souborů z Podluží i ostatních regionů celé České republiky, často i ze zahraničí.

Každý programový den je ukončen lidovými veselicemi se zúčastněnými dechovými i cimbálovými muzikami, je zajištěno občerstvení a ochutnávka místních vín, ukázky řemesel a další doprovodné programy. Více o historii festivalu a Tvrdonic samotných najdete v archivních textech Františka Balíka a Dr. Metoděje Zemka, Csc.

Podlužáci svému Podluží (text Františka Balíka)

Podlužáci svému Podluží
Autor textu: František Balík

Národopisné slavnosti podlužáckého kraje, které se konají ve Tvrdonicích, doznaly téměř poutního charakteru. Staly se, aniž bychom si to pomalu uvědomovali, národopisným rituálem či tradičním zvykem.

Sotva bychom si dokázali představit jejich konáni jinde než ve Tvrdonicích. Patří sem stejně jako strážnické slavnosti do Strážnice, či jízda králů do Hluku a Vlčnova.

Tvrdonice si již od minulého století zachovaly podmínky pro národopisný život. Jistě to nebylo náhodou, že významní národopisci, sběratelé písni, jako Sušil, Bartoš, Klvaňa a mnozí jiní zavítali právě do Tvrdonic. V roce 1895 byla vybrána pro Všeslovanskou výstavu v Praze chalupa z Tvrdonic. Dosvědčuje to také vyjádření pana Jana Noháče ve Vlastivědě moravské (vydána 1911) — „Osada tato si zachovala z celého Břeclavska nejvíce svůj starobylý ráz, jak do příbytků, tak i do kroje i zvyků. Folkloristi zde nacházejí hojné látky ke svému studiu.“

Z toho pramení i skutečnost, že ve Tvrdonicích byl již v roce 1929 založen skupinou nadšenců „Slovácký podlužácký krúžek“. Činnost tohoto krúžku, jenž patři k nejstarším spolkům na Moravě, byla bezpochyby záslužná a měla vliv na dodržování a rozvíjení národopisného děni ve Tvrdonicích a okolí. S rozmachem tohoto spolku bylo zapotřebí vybudovat i jakési zázemí. Tak byl vybudován pěkný přírodní areál s prostorným pódiem a hledištěm, jemuž vévodí budova slovácké chalupy, která je postavena v regionálním stylu, včetně jejího interiéru. Tato chalupa se často stává místem pro různá setkání hlavně folkloristů. Byla využívána i filmem, televizí i rozhlasem pro různé národopisné pořady.

Mnoho význačných umělců přešlo tvrdonickým pódiem nebo posedělo ve Slovácké chalupě. Není proto divu, že se tento areál stal místem pro každoroční setkání národopisného Podluží.

Mnoho přátel z domácího, ale i jiných regionů naší země, se zde často zúčastňuje našich slavností, aby pozdravili a svým lidovým uměním potěšili naše diváky. Často nám také zpestřili podívanou lidový umělci z mnohých evropských států.

Národopisné slavnosti ve Tvrdonicích mají poněkud odlišné postaveni v národopisné činnosti. Jsou zvány převážně vesnické lidové soubory. Zaměření jejich programů se vždy odvíjí od toho, co je v lidových zvycích živé, návštěvníky obdivované, z toho, co nám zachovaly předchozí generace. V srdcích diváků je pak uchován živý obraz.

K tomuto záměru nedílně patří také každoroční konání soutěží v tanci, zpěvu a o stárkovské právo. Tyto soutěže jsou výraznou součástí programu slavností Podluží v písni a tanci. Těší se velké oblibě a pozornosti návštěvníků. Podstatou není jen samotná soutěživost. Hlavním záměrem je získávat zájem podlužácké mládeže o národopisnou životnost. Velkou popularitu si získala soutěž o stárka Podluží — „O stárkovské právo“, a to nejen u soutěžících šohajů, ale i u početného publika.

Přátelé, kteří se tu každoročně setkávají, se netají láskou k tomuto kraji, k jeho krásám. Vyznávají se, čím je jím tento zpěvný a malebný kout naší vlast. I ti, co nejsou programově či organizačně aktivní, žiji našimi slavnostmi. Každoročně sledují pozorně celý průběh národopisných slavností. Tento zájem nás naplňuje radostí a jsme jim za to vděčni.

Tož si připomeňme pár vět, co říkají Podlužáci svému Podluží:

Ke smyslu slavností chci říci tolik, že by měly být poutí Podlužaků, místem přátelských neformálních setkání a vystoupení. Přeji všem, aby slavnosti tuto myšlenku naplňovaly. Vladimír Hnátek

Před několika roky jsme si tvrdonickém almanachu položili otázku: „Přežije kroj na Podluží“? Dnes již víme, že přežil. V době protináboženského nátlaku měly tvrdonické slavnosti na udržení kroje velký podíl, díky patří těm, kteří se s láskou do kroje oblékali, kteří chtěli zachovat písně a tance našeho Podluží. Růžena a Michal Komosní

Být stárkem je v našem kraji i dnes ctí. A být „stárkem Podluží“ je ještě větší čest. Každý, komu se to podařilo, je na to i po letech hrdý. Jak to ale na soutěžích bývá, v každé kategorii může zvítězit jen jeden. Někteří jsou zklamaní, když nevyhrají, někteří se soutěží už potom nezúčastní. Pro všechny by však případný neúspěch měl být spíš povzbuzením k tomu, aby přišli znovu a dokázali, že něco umějí. Protože v příštím roce to mohou být právě oni, kteří zvítězí. Jan Prokop

 

 

Z minulosti Tvrdonic (text Dr. Metoděje Zemka, Csc.)

Z minulosti Tvrdonic                     
Autor textu: Dr. Metoděj Zemek, CSc.

V rovinatém úvalu na okraji údolí nivy se rozprostírá malebná a svérázná obec Tvrdonice, proslulá svými pestrými slováckými kroji a Tvrdonickými slavnostmi. Obec se může chlubit svou starobylostí: v roce 1169 byl hodonínským kastelánem Tvrdiše, ten by mohl být jejím zakladatelem a tak snad mohla vzniknout koncem 12. století. Tento povolal do obce nové osadníky, kteří obec osídlili. Středem nově vybudované obce byla tvrz, která měla současně také strážní funkci, neboť střežila obchodní cestu v blízkosti moravských a slovenských hranic. Na uvedené tvrzi sídlil v druhé polovině 13. století Jan z Tvrdonic a v roce 1271 Mutina.

Tvrdonice neudržely své samostatné panství, ale staly se součástí týneckého statku, jak je zřejmé z listiny z roku 1384. Později se znovu osamostatnily a před husitskými válkami si uhájily své samostatné panství. Vedle tvrze stával v kopci také dvůr a mlýn se čtyřmi koly. Od počátku bývala v obci fara a také škola. Místní rychtář a mlynář náleželi k místním boháčům, většina lidu se zabývala vinařstvím a rybářstvím. Tvrdonické rybářství bývalo velmi proslulé, jak je patrno z toho, že Tvrdonice byly střediskem rybářských práv, u nichž se vyřizovaly různé spory spojené s rybářstvím.

Důležitým rokem pro Tvrdonice byl rok 1538, kdy král Ferdinand I. povýšil Tvrdonice na městečko a nadal je výsadou vlastní pečeti, právem dvou jarmarků a týdenního trhu. Šlo o výsadu vskutku významnou, Tvrdonice se jí nejen vřadily mezi moravská městečka, ale roční jarmarky i týdenní trhy dodávaly městečku lepší ráz a skýtaly možnosti obchodu a řemeslníkům z městečka i okolí dávaly možnost slušných výdělků. Na trzích se vedle obilí prodávalo víno, které bylo oblíbeno na severní Moravě a ve Slezsku.

Těžké zkoušky přišly na městečko v 17. století. Již na počátku 17. století v roce 1605 byla obec napadena vojsky bočkajovců. Ti 28. června Tyrdonice vypálili a 17. července obec znovu zpustošili, přičemž pobili 16 osob a 112 jich odvlekli do zajetí. V obci současně bylo pobito 34 novokřtěnců a 59 jich bylo odvlečeno s bočkajovci do Uher. Byly to chvíle nesmírných útrap a zkoušek, kdy se zdálo, že obec zanikne. Leč nezdolná vůle a odhodlanost tamního slováckého lidu způsobila, že Tvrdonice i přes útrapy dalších zkoušek během třicetileté války, jakož i přes útrapy roku 1663, povstaly k novému životu. Že bylo zapotřebí iniciativy a mimořádného odhodlání, je zřejmé z popisu obce v roce 1673, kdy z 90 usedlostí bylo 45 pustých, tzn., že polovina obce zůstávala ještě pustá. Konec 17. století a poč. 18. století přivedl obec k novému rozkvětu, neboť v roce 1717 žilo v obci 12 celoláníků, 2 čtvrtláníci, 23 podsedníků, 13 chalupníků, celkem 84 usedlíků. Bylo to již vskutku hodně usedlých domů, neboť si musíme uvědomit, že v roce 1705 při vpádu vojsk Rákocziho bylo městečko znovu vypáleno. Při takových útrapách nejvíce zkoušek vždy zakusila chudina, mezi kterou nutno počítat chalupníky a podsedníky. Ti si většinou vydělávali svou výživu prací u vrchnosti nebo u bohatších sedláků, ale především prací na vinicích a při rybářství. Především pracovníci na vinicích byli vyhledáváni, neboť tyto práce nebylo možno konat v robotní povinnosti.

Městečko bylo součástí břeclavského panství a tím náleželo Lichtenštejnům. Tamních 28 půlláníků bylo povinno robotovat 3 dny v týdnu s voly, 29 čtvrtláníků po 2 dny v týdnu, taktéž s voly, 20 podsedníků a 19 chalupníků bylo povinno robotovat ruční robotou. Ta byla zvláště obtížná v době letní, od konce června do konce září, kdy vskutku bylo nutno nejprve vykonat práce u vrchnostenského dvora a teprve poté mohli se poddaní věnovat práci na svých vlastních polích. V polovině 18. století k bohatým sedlákům náleželo 31 domků, k chudině pak příslušelo 64 menších domů či 32 chalup. Tento počet také ukazuje, že nivelizace obyvatelstva postupovala a že vzrůstala pauperizace (chudnutí) obce. Na jedné straně se vytvářela zámožná skupina sedláků, v protikladu k ní byla skupina tzv. hoferů, podruhů a chudiny. V té době i obecní pečeť vyjadřovala charakteristiku obce, vinný hrozen byl známkou neutuchající vinařské tradice a dva rybářské háčky připomínaly proslulou rybářskou obec. Ještě podle tereziánského katastru se napočítalo v obci přes 61 měřic vinohradů.

Je přirozené, že vrchnost se snažila vyždímat z obce co se dalo, a proto podle dominikální fase byla obec povinna vyšenkovat 6 věder vína, a teprve potom mohli šenkovat své vlastní obecní víno. Dále museli odvádět tzv. pozemkovou rentu ve výši 55 zlatých 28 krejcarů, čili celkem odváděli vrchnosti 119 zlatých, 16 krejcarů, kromě toho byli povinni dávat v naturáliích 89 měřic ovsa, dále 375 slepic, 332 kusů vajec a 20 liber omastku. Tyto povinnosti zůstaly v podstatě zachovány až do zrušení roboty v revolučním roce 1848.

19. století bylo nejen změn ve struktuře půdy a v obdělávání půdy, ale i změn myšlenkových. Na uvědomění lidu působila zpočátku Francouzská revoluce, později revoluční rok 1848, ale především sociální myšlenky a sociální sebeuvědomování chudiny.